knizniklub.cz


Deset malých černoušků prohlášeno za celosvětově nejoblíbenější román Agathy Christie

U příležitosti 125. výročí narození Agathy Christie hlasovali lidé po celém světě o nejoblíbenějším titulu této spisovatelky. Deset malých černoušků je nejlépe prodávanou detektivkou všech dob. Vítězný titul v současné době adaptuje BBC One jako seriál s hvězdným obsazením, mimo jiné v něm hrají Aidan Turner a Charles Dance.

Knihu Deset malých černoušků, samostatný román Agathy Christie z roku 1939, lidé zvolili nejoblíbenějším dílem Agathy Christie na světě. Při celosvětovém hlasování uspořádaném k 125. výročí narození této královny detektivního žánru, které připadá na 15. září 2015, získala 3 211 z celkového počtu 15 000 hlasů. V Česku knihu vydává nakladatelství Knižní klub.

Hlasující vybírali svůj nejoblíbenější titul z kompletního seznamu děl Agathy Christie prostřednictvím stránek www.worldsfavouritechristie.com. Deset mimořádných titulů prosazovali fanoušci z řad celebrit včetně herce Davida Sucheta, šéfkuchaře Marcuse Wareinga a spisovatelek Val McDermidové a Kate Mosseové.

Román Deset malých černoušků se stal s 21,3 % hlasů jasným vítězem. Druhým nejoblíbenějším titulem je s 15,6 % hlasů Vražda v Orient expresu a jako třetí se s 8,2 % hlasů umístila Vražda Rogera Ackroyda – jedna z knih, které měla samotná Agatha Christie nevíc v oblibě.

Deset malých černoušků
je nejúspěšnější knihou Agathy Christie. Na celém světě se prodalo přes 100 milionů jejích výtisků. Jedná se o nejlépe prodávanou detektivku všech dob. Kniha byla nazvána „mistrovským dílem Agathy Christie“ (Spectator) a „nanejvýš matoucí záhadou ze všech detektivek, co kdy Agatha Christie napsala“ (New York Times). Jak je známo, její vznik nebyl snadný. Autorka prohlásila, že ji má ráda kvůli „obtížné technice, která pro ni byla výzvou“.

Hrdiny příběhu je 10 osob, které do sídla na ostrově u Devonu naláká tajemný pár N. Z. Namyových. Při první večeři se ozve nahrávka a neviditelný hostitel obviní všechny přítomné, že v minulosti spáchali nějaký zločin. Ještě téhož večera zemře neukázněný řidič Anthony James Marston, otrávený smrtící dávkou kyanidu. Napětí stoupá, hostů postupně ubývá a ti, co ještě žijí, si uvědomují nejen že vrahem je jeden z nich, ale i to, že je připraven znovu udeřit…

Mathew Prichard, vnuk Agathy Christie a předseda společnosti Agatha Christie Limited, říká: „Je opravdu úžasné vidět, že fanoušci ze všech koutů světa hlasují pro celosvětově nejoblíbenější dílo Agathy Christie. V knize Deset malých černoušků moje babička zkonstruovala nesmírně složitou zápletku, která mate, baví a udivuje diváky už od svého prvního vydání v roce 1939 a doufejme, že to tak půjde dál i v budoucnu".

BBC One natáčí třídílnou adaptaci románu Deset malých černoušků s hvězdným obsazením. Seriál v produkci Mammoth Screen a Agatha Christie Productions se bude ve Velké Británii vysílat v zimě 2015/16. Natáčí se v Devonu a Cornwallu a budou v něm mimo jiné hrát Aidan Turner (trilogie o Hobbitovi) a Charles Dance (Hra o trůny, Kód Enigmy).

Mezinárodní hlasování o nejoblíbenější knize Agathy Christie je součástí celosvětových oslav jejího života a literárního odkazu. Podrobnosti o všech aktivitách v souvislosti s výročím najdete na stránkách www.agathachristie.com/125th-anniversary.



Zde si můžete přečíst a poslechnout autorčino jedinečné vyprávění o vzniku knihy a divadelní hry Deset malých černoušků:


Napsala jsem knihu Deset malých černoušků, protože napsat ji bylo tak těžké, že mě ten nápad fascinoval. Deset lidí mělo zemřít, aniž by to začalo být směšné a aniž by bylo jasné, kdo je vrah. Napsala jsem tu knihu po příšerně složitém promýšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala. Bylo to jasné, jednoduché, neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení; vlastně jsem potřebovala epilog, abych to vysvětlila. Kniha měla dobrý čtenářský i kritický ohlas, ale komu se líbila nejvíc, jsem byla já sama, protože jsem lépe než kterýkoli kritik věděla, jak to bylo těžké.
A teď jsem učinila další krok. Napadlo mě, že by bylo úžasné zkusit, jestli bych to dokázala zdramatizovat. Na první pohled se to zdálo nemožné, protože by neměl kdo celou historii vyprávět, takže mi nezbude než do jisté míry provést změny. Připadalo mi, že bych z toho dokázala udělat bezvadnou hru jednou modifikací původního příběhu. Musím nechat bez viny dvě postavy, aby se nakonec spojily a bezpečně z té těžké zkoušky vyvázly. Nebude to v rozporu s duchem té původní dětské říkanky, neboť existuje jedna verze Deseti malých černoušků, která končí: Oženil se a nezbyl žádný.

Napsala jsem tu hru. Valná naděje se jí nedávala. „Neproveditelné," zněl ortel. Charlesu Cochranovi se však nesmírně zalíbila. Dělal, co mohl, aby se uvedla, ale bohužel se mu nepodařilo své příznivce přesvědčit, aby s ním souhlasili. Říkali to, co se obvykle říká - že se to nedá zrežírovat a sehrát, lidé by se tomu jen smáli, nemělo by to napětí. Cochran s rozhodností prohlašoval, že s nimi nesouhlasí - ale co naplat.

„Doufám, že s tím časem budete mít víc štěstí," říkal mi, „protože bych tu hru rád viděl na jevišti."
Časem se mi příležitost naskytla. Pro hru zaplanul Bertie Mayer, který jako první inscenoval Alibi s Charlesem Laughtonem. [...] Irene Henschellová hru režírovala, podle mého pozoruhodně dobře. Zajímaly mě její režijní postupy, protože se tak velice lišily od postupů Geralda Du Mauriera. Napřed mi při mé nezkušenosti připadalo, že tápe, jako by si nebyla jista sama sebou, ale když jsem viděla její další postup, pochopila jsem, jak dobře na to jde. Zpočátku si scénu jaksi prociťovala, viděla ji, ale neslyšela; viděla pohyby a osvětlení, jak to celé bude vypadat. Potom, téměř jakoby dodatečně, se soustředila na samotný text. Bylo to efektivní a velice působivé. Napětí se dobře stupňovalo a osvětlení, zejména tři malé světelné body při jedné scéně, kdy všichni sedí u zapálených svíček, protože světlo zhaslo, vyvolávalo úžasný dojem.

Protože herci hráli dobře, cítili jste, jak se ve hře napětí stupňuje, jaký mezi jednotlivými postavami zavládl strach a nedůvěra; a jednotlivé vraždy jsou podány tak, že ať jsem hru viděla kdykoli, nikdy nedošlo ani k nejmenšímu náznaku smíchu či dojmu, že je to celé příliš směšně napínavé. Neříkám, že mám tuto svou hru či knihu nejraději, ani že ji považuji za svou nejlepší, ale myslím si, že v mnoha směrech je v ní víc řemeslné obratnosti než v čemkoli, co jsem kdy napsala. Právě Deset malých černoušků mě patrně přivedlo na dráhu autorky, která píše nejen knihy, ale také divadelní hry. Tenkrát jsem se rozhodla, že napříště budu adaptovat své knihy jedině já sama a nikdo jiný; sama rozhodnu, které knihy se mají adaptovat, a vyberu jenom ty, které se k tomu hodí.

Zvukový záznam si můžete poslechnout zde:


...již vyšlo


Nahoru