Výčitka

Byl to divný pocit. Richard věděl, že zemře a přijal tento fakt s klidem a dalo by se říci i s vděčností. Ještě chvilku a přístroj začne signalizovat, že se něco děje, ale až přiběhne na jeho nadstandardní pokoj personál nemocnice, bude už na záchranu pozdě. Vlastně už bylo pozdě dávno před tímto okamžikem. To si uvědomil před několika týdny. Proto ta vděčnost – byl rád, že už konečně bude po všem. Jeho poslední myšlenka byla věnována Gábině. Proč to udělala? Proč mu tak moc ublížila?... Vlastně to chápal moc dobře…

Jeho krásná žena Gábina… Poznali se spolu před třemi lety, když k němu nastoupila jako jeho osobní sekretářka. Mladá, milá a skromná. V práci zůstávala přes čas a brzy se velmi sblížili. Do dvou let byla svatba a z ní se stala paní Kodlová. Získala příjmení, které mělo historii. A moc!

Richardova rodina byla bohatá již několik generací. I za komunistů si uměli poradit. Taky proto nebylo překvapení, když začali po revoluci podnikat mezi prvními a svůj vložený kapitál brzy značně znásobili. Samozřejmě peníze nezhodnocovali vždy legálním způsobem, ale s tím si poradili jejich právníci…

Právníci, ti si uměli poradit… i s Richardovými přešlapy. Richard byl jedináček a rodiče, na něj kvůli podnikání neměli čas. To mu však vynahrazovali značným přísunem peněz. K 18-tinám dostal Porsche. Připadal si tenkrát jako bůh. Byla to skvělá doba. Proč jen trvala tak krátce? Kdyby se nestala ta nehoda, třeba by trvala pořád. Právníci ho zachránili před vězením, ale i když to nedal najevo, zasáhlo ho to. Gábina se po svatbě změnila – ne, že by jí stouplo do hlavy bohatství, ale změnila své chování k němu. 

Propukla panika. Pacient na 17 má kolaps!  Primáře Málka odvolali ze sálu! Na pokoji byly už dvě sestry a lékař a snažili se obnovit životní funkce. I když všichni věděli, že je konec, oživovali ho dalších dlouhých 5 minut. Muselo se vědět, že pro záchranu se udělalo vše. Nakonec Primář Málek dal pokyn k ukončení marného snažení. Začalo se s úklidem pokoje. Mrtvola se odvezla na patologii a primář šel vyřídit nepříjemnou povinnost.

Telefon zvedla hospodyně paní Soudílková...

„Soudílková, Vila Kodlových, dobrý den.”
„Dobrý den, primář Málek, mohu mluvit s paní Kodlovou?”
„Jistě, chviličku strpení…”

Primářovy se potily ruce…

„Prosím, Kodlová.”
„Dobrý den paní Kodlová, primář Málek. Mám pro Vás bohužel smutnou zprávu. Váš manžel dnes zemřel.”

Nastala nepříjemná pauza…

„Já… Jistě, předám zprávu sekretářce k vyřízení. Na shledanou  A děkuji.”
„Na shledanou…”

Proč měl zvláštní pocit, že nebyla překvapená? Ani zdrcená? Vlastně se spolu setkali pouze jednou. Nemocného manžela nebyla navštívit ani jednou. Ta bezcitná tvrdá  žena mu připadala povědomá.

Komisař Duchný si povzdychl, čekal ho celkem příjemný víkend s rodinou. Měli se ženou a synem naplánovaný výlet do dinoparku a do zoo. Chystal se k odchodu, ale vtom dostal zprávu o smrti Richarda Kodla s pokynem smrt prošetřit. Zavolal domů, že bohužel musí plány změnit, přičemž si musel vyslechnout manželčiny výčitky. Naštvaný na ní, na šéfa i na mrtvého Kodla se zvedl ze židle a zavolal inspektora Diviše, že mají výjezd.

Na pitevnu volal komisař z auta.

„Duchný, je tam Eda?”
„Jojo, chvilku…”
„Ahoj Miloši, jak je?”
„Hm, celkem to jde. Hele Edo, už tam máte Kodla, viď? Jak to s ním vypadá – zemřel přirozeně?”
„Jo tak proto voláš? Jsem se lekl, že sis vzpomněl na kamaráda… Vypadá to, že Kodl umřel na srdeční zástavu – měl slabý srdce. Co se ti na tom nezdá?”
„Pokyn shora o prošetření…”
„Si děláš srandu, ne?”
„Bohužel. Je možný cizí zavinění?”
„To je vždycky…”
„Hm… Až budeš něco vědět, se ozvi, jo…”
„Jasně. Měj se.”

Primář Petr Málek se na nic nemohl soustředit. Takto to být přeci nemělo. Měl to být on, který Kodla zabije. Plánoval to přeci tak dlouho. Kvůli tomu se přestěhoval do tohoto města. Musel přeci pykat za to, co udělal. Tenkrát ho z toho dostali právníci. Už to bylo tak dávno…

Září před jedenácti lety. Přijela za ním jeho Eliška. Jeho první velká láska. S Petrem se seznámili v prvním ročníku  na medině. Miloval její styl, úsměv i sarkasmus. Už plánovali svatbu.
U vlaku jí vyzvedl jeho táta cestou z práce. On s mamkou připravovali doma překvapení. Dnes Elišku požádá o ruku a chtěl, aby to bylo jedinečný, romantický, nezapomenutelný. Domů už nedojeli. Smetlo je protijedoucí auto. Frajírek, který ho řídil byl opilý a vjel do protisměru. Táta byl na místě mrtvý a Eliška bojovala čtrnáct dní na jipce. Petrovi se zhroutil svět. Frajírek skončil jen s pár zlomeninami a  podmínkou. Frajírek byl Richard Kodl.

„Pane primáři, je zde policie.”
„Děkuji Zdeni, prosím, uvařte nám kávu.”
„Dobrý den, jak vám můžu pomoci?”
„Dobrý den, komisař Duchný a inspektor Diviš.”

Oba ukázali své doklady.

„Včera zde zemřel Richard Kodl?”
„Ano”
„Jak zemřel? Byla to přirozená smrt?”
„Ano, zemřel na zástavu srdce. Něco se vám nezdá? Proč jste nařídili pitvu?”
„Bohužel už máme výsledky pitvy a ty ukázaly, že zemřel na následky požití množství léků na podporu srdce…”
„Jak mu byly léky podány?”
„To zatím prošetřujeme. Vy o tom nic nevíte?”
„Ne.”
„Myslím, že se nevidíme naposledy. Děkuji za váš čas.”
„Šéfe, kam teď? Šéfe?”
„Nezdálo se ti na primářovi něco divného? Byl děsně nervózní, že jo? Kam? Skočíme si na oběd a pak zajedeme do vily Kodlových…”

Gabriela Kodlová ležela v posteli. Byla strašně unavená. Lítost nad ztrátou manžela necítila. Jak ho jen nenáviděla. Nenáviděla ho už jedenáct let. Zničil život celé její rodiny. Její starší sestra Eliška byla tak mladá, krásná a úspěšná. Měla celý život před sebou a on to vše zničil… Máma se z toho psychicky zhroutila a skončila závislá na prášcích. Gábina ho chtěla poznat. Měla plán, jak se pomstí. Do jiného stavu přišla po roce manželství. Richard byl nadšený. Nechala mu měsíc. Nakoupil na mimino výbavičku a vymyslel jména.

Pak mu dopisem sdělila, že se rozhodla jít na potrat a vypsala mu tam důvody. Nedonosí dítě vraha své sestry. Richard po přečtení dopisu zkolaboval – zradilo ho srdce a odvezli ho do nemocnice. Pak už jí vlastně neviděl. 

„Dobrý den, komisař Duchný a inspektor Diviš.”

Oba ukázali své doklady.

„Je paní Kodlová doma?”
„Jistě, posaďte se, zavolám jí.”

Paní Soudílková odešla. Trvalo to asi pět minut…

„Dobrý den, Kodlová, můžu vám pomoci?””
„Dobrý den paní Kodlová, omlouváme se za vyrušení, ale jde o smrt vašeho manžela. Váš manžel nezemřel přirozenou cestou… Bylo mu podáno velké množství léků na podporu srdce, což to jeho nemocné srdce nevydrželo…”
„Já vám asi nerozumím… Někdo ho zabil? V nemocnici?”
„Můžu se zeptat, co jste včera dopoledne dělala?”
„Jsem podezřelá? Byla jsem v nemocnici.”
„U manžela?”
„Ne, na gynekologii. Včera jsem u manžela nebyla.”
„Promiňte, ale vy jste těhotná? ”
„Ano, ve třetím měsíci. Tady máte telefon na mého doktora.”
„Děkuji a nezlobte se, že jsme rušili.”

Než dojeli na stanici, zvonil mobil.

„Dobrý den, tady Kodlová, můžete se prosím vrátit?”
„Jistě. Něco jste nám zapomněla sdělit?”
„Ne, ale přišel náš právník a přinesl zajímavý dokument.”

Předala jim obálku adresovanou na její jméno.

„Je to notářsky ověřeno, že to psal můj muž.”

Drahá Gábino,
až budeš číst tyto řádky, budu již po smrti.
Jelikož jsem ztratil to jediné, na čem mi opravdu záleželo, nemá cenu žít dál. Proto jsem se rozhodl opatřit si ty  prášky.
Strašně lituji, co jsem provedl tvé sestře a tomu řidiči.
Snad mi někdy odpustíš, jako já odpustil tobě.
Richard ”

KONEC