Právo na vraždu?

Schylovalo se k bouři. Skučivý a ledový severák bez milosti strhával poslední lístečky už z tak holých větví stromů. Ty mě v zuřivém víru doprovázely cestou k zámku milionáře lorda Wintona. Jako každého advokáta, je i mou povinností, i když nemilou, vyřídit závěť.

V této době rodina Wintonových utrpěla opravdu citelné ztráty. Nejenže Wintona skolila tuberkulóza, kterou dlouho statečně snášel, ale na druhý den jeho úmrtí přišla zpráva, že i jeho dlouholetý lékař dr. Marx spáchal sebevraždu.

„Dobrý den, Charlesi“, pozdravila mě ve dveřích paní Greenová, věrná služebná pana Wintona.
„Dobrý den, Mary, nečas že?“
„Příšerný, a k tomu ještě ta událost s panem Wintonem.“
„Vím, zažíváte těžké časy.“
„Ach, člověk si myslel, že …“
„Klid paní Greenová, bude líp, uvidíte.“

Ukončil jsem rozhovor a pokračoval přes halu do salónu. Zajímalo mě, jak se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává zbytek rodiny. Petunie, nejmladší dítě pana Wintona mě vždycky měla ráda, proto mě nepřekvapilo, že když jsem se objevil ve dveřích, šla mi naproti.

„Charlie, Charlie je tu“, volala a ve chvíli, kdy mě objala, začala vzlykat. Mechanicky jsem přiložil ruku do jejích vlasů. Byla vyčerpaná, třásla se po celém těle. Bylo jí 40 let, měla dva syny, ale v salónu jsem je nikde neviděl.

„Kde je Bob a Jim?“, zeptal jsem se.
„Jsou s chůvou v mém domě v Oxfordu. Nechci jim to dělat ještě těžší.“
„A kde máš manžela?“
„John šel uklidit auto do garáže. Bude bouřka.“
„Ano, zřejmě ano.“

Opatrně jsem se vyprostil z jejího objetí. V kožených křeslech mě chladně pozorovaly tři páry očí. Wintonovi synové, Harry a Thomas, s Thomasovou manželkou Jessicou. Harry, chladnokrevný podnikatel, který se odmítal ženit. “Ženské jsou dobré akorát k utrácení peněz, a to si já opravdu nemůžu dovolit“, tvrdil. Ale nikdo jeho skutečný kapitál neznal. Thomas byl přesný opak Harryho. Čísla mu nic moc neříkaly, a možná že i proto ho v minulosti mnoho lidí napálilo. Základ života viděl v rodině. A nakonec Jessica. Trochu extravagantní mladá dáma se svérázným smyslem pro humor. Nevypadali moc hovorně, tak  jsem se pustil do své práce.

„Nuže, lord Theodor Winton zanechává veškerý svůj peněžní majetek Thomasu Wintonovi a Petunii Foxové. Svůj dům pak odkazuje své věrné služebné Mary Greenové. To je celá závěť.“
„A Harry?“, vypískla Petunie.
„O něm tady není ani řádek“, odpověděl jsem.

Do pokoje vstoupil John Fox. Obrátil jsem se k Mary Greenové.

„Jak vlastně pan Winton zemřel?“
„Byla oslava a při jídle to na pana Wintona zase přišlo. Vytáhl kapesník a začal neskutečně kašlat. Najednou všechno utichlo. Pan Winton měl zavřené oči a vůbec se nehýbal. Petunie odvezla lorda do jeho pracovny a Harry, který seděl vedle pana Wintona šel shánět lékaře.“
„Nemáte telefon?“, zeptal jsem se.
„Byl zrovna rozbitý“, vložila se do hovoru Jessica.
„A jak to bylo dál?“, vyzvídal jsem.
„Přišel dr. Marx“, pokračoval teď už Thomas. “Byl nastydlý a v jednom kuse mluvil přes kapesník. Šel se podívat na otce a potvrdil naše obavy.“
„A kdy vlastně přišel Harry, miláčku?“
„Přeci těsně po odchodu dr. Marxe, lásko. Harry jel k němu na kole, doktor přijel autem. Proto tady byl o hodně dřív.“
„Viděl někdo doktorův vůz?“, byl můj další dotaz.
„Ne, parkoval na straně domu, aspoň Harry ho viděl odtamtud odjíždět“, odpověděla mi teď už zase Petunie.
„Co těmi dotazy sledujete Charlesi?“, utnul moje další vyptávání ledový hlas Harryho Wintona.

Druhý den jsem šel rovnou na policii.

„Ne, není sporu“, odpovídal mi poručík Marlow.
„A jaké jsou důkazy, že se Marx zabil sám?“
„Jestli Vás to tak zajímá pane advokáte, tak přímým důkazem je to, že na doktorově chirurgické rukavici, kterou měl na pravé ruce, tedy na ruce, kterou se zastřelil,  je patrný střelný prach.S jistotou tedy víme, že šlo jednoznačně o sebevraždu.“
„Máte tu rukavici ještě?“
„Samozřejmě, ale jestli si myslíte, že Vám ji půjčím tak to …“
„Poručíku, teď mě dobře poslouchejte.Snážím se pomoci hlavně Vám. Co kdybych na ní přeci jenom ještě něco našel? Nestoupl byste náhodou u kolegů v ceně? Byl by to jakoby Váš úspěch.“
„Dobrá, ale jenom vyjímečně.“

Dřevo v krbu praskalo a atmosféra houstla. Proti mně seděli Wintonovi a Foxovi, za mnou stál poručík Marlow.

„Začneme“, oznámil jsem. “Smrt pana Wintona byla pro vás všechny velice zdrcující, a co teprve sebevražda dr. Marxe? Přesto vám mohu s jistotou říci, že je mezi vámi někdo, kdo o osudu těchto lidí chladnokrevně rozhodl, že je mezi vámi vrah. Pan Harry je tím vrahem a hned vám řeknu proč.“
„A jaký máte důkaz o mé vině, advokáte?“
„K tomu se dostanu, pane Harry. Jenom bych rád nejprve objasnil, jak jste to vlastně provedl. Dalo mi to opravdu hodně domýšlení, ale nakonec, když jsem si poskládal všechna fakta, to do sebe začalo zapadat. Tak tedy dovolte, abych vám tu vraždu připomněl.“

„Jste na oslavě. Právě, když lord Winton začíná kašlat, mu do nohy pícháte injekci digitalis, nebo nějakého jiného jedu. Nedalo to velkou práci, u stolu sedíte přímo vedle něj. Posíláte Petunii, aby odvezla svého otce na kolečkovém křesle do pracovny. Vy mezitím jdete shánět lékaře. Musel jste před tím rozbít telefon, aby jste měl důvod vyjít z domu. Pro Váš plán to je životně důležité. S kolem dojedete k lesu, kde chvíli počkáte. Po určité době se vracíte do domu, ne jako Harry Winton, ale jako dr. Marx. Přestrojení máte – nalepovací knír, dlouhý kabát, buřinku. Oříškem pro Vás není ani změna hlasu. Omluvíte se, že jste nastydlý a po celou dobu mluvíte přes kapesník. Potvrdíte tuberkulózu jako příčinu úmrtí a odcházíte. Za pár minut poté, už zase jako Harry Winton vcházíte do domu.

Den nato začíná Vaše další akce. Skutečný dr. Marx by nikdy svou návštěvu u Wintonových nedosvědčil. Přicházíte k němu do ordinace, na pravé ruce máte chirurgickou rukavici, hlaveň přikládáte na pravý spánek a tisknete spoušť. Poté rukavici opatrně sundáte a nasadíte dr. Marxovi na jeho pravou ruku, do ruky vložíte zbraň a odcházíte. Střelný prach na rukavici se stává důkazem sebevraždy. Dokonalý plán, pane Harry, ale na něco jste zapomněl. Na gumové rukavici otisk prstu zůstává. Tudíž, mimo otisků dr. Marxe se uvnitř rukavice našly i ty Vaše. Co se týče lorda Wintona, je vzhledem k této situaci nařízena pitva.“

„Ale proč, Harry? Proboha … Proč …?", ptala se lítostivě Petunie.
„Když se Harry dozvěděl“, snažil jsem se odpovídat věcně, “že ho otec ze závěti vyškrtl, kvůli skutečnosti, že veškerý svůj majetek lehkomyslně utratil, chtěl se pomstít. Pomstít tím nejhorším způsobem. Není to tak, pane Wintone?“
„Urážel mě, jak jsem neschopný, plánoval moje úplné zničení. Byl zlý, opravdu zlý.“
„Myslím, že teď bude nejlepší poručíku, když Harryho Wintona odvedete na stanici.“